Musím přiznat, že se mi poslední dobou hrne jedno vhodné téma za druhým. Vlastně ani nevím jaké si vybrat. Tak čím dnes začneme? Asi zůstanu u schodů.
Jsem prý totiž specialista na schody. Nevím zda se tím mám pyšnit, brát to jako urážku, smát se, nebo brečet. Jde o to, že schody jsou tak běžná konstrukce, že nechápu, proč společnosti, které se tím živí, nejsou schopny tyto konstrukce udělat správně a architekta, který po nich požaduje jen to co by mělo být běžné, označují za schodišťového specialistu.
To jak mají vypadat schody je elementární znalost a na námitky odpovídat tím, že kdyby měli naši předci normy, tak by nikdy nepostavili Karlštejn mi přijde jako hodně slabá argumentace.
Ony totiž předpisy a normy vychází hlavně ze dvou věcí: z lidského těla – takzvané ergonomie / ergonometrie a pak z empirie – zkušeností. Proto když se porovnávají staré a nové schody, leckdy člověk musí jen konstatovat, že i když třeba nesedí rozměry úplně přesně, tak přeci jen principy přetrvaly staletí. Třeba zde uvedené první dva obrázky – klasické vřetenové schodiště a druhé dokonce dvouvřetenové. Obě by splnila současné normy (jen asi pro menší lidi). U zábradlí /madla už by asi to bylo horší… Prostě lidské tělo se změnilo jen co se týká výšky (u schodiště tedy i co se týká délky kroku) a zkušenost s tím na kterém schodišti je větší podíl úrazů je asi také stejná…
A teď k mému novému objevu. Jeden z mých klientů si chtěl koupit byt. Rekonstruovaný objekt – starý pivovar. Mimochodem v tom objektu jsem před asi třemi lety náhodou byl a tedy bylo pro mne překvapením co vše se změnilo. Bohužel stopa staletí byla setřena strojově rovnými omítkami, sádrokartonem a plastovými okny. Ale o tom třeba zase někdy jindy.
Důležité je, že z mého hlediska byl byt vlastně jako byt nekolaudovatelný. Zádveří – v pořádku, u zádveří koupelna s toaletou. První chyba. Byt o třech obytných místnostech (dvě ložnice a obytná kuchyně) má mít toaletu oddělenou. Dále obytná kuchyně. Chvíli jsem tam tak stál a něco se mi nezdálo. Ejhle světlá výška stropu 2,45m. Dlouhá desetiletí byl limit nastaven na 2,6m, kdy paneláky měly výjimku na 2,55m. V současné době stále platí pro bytové domy minimální světlá výška 2,6m (resp. 2,5m u RD). Výjimkou jsou podkrovní místnosti, kde má být světlá výška 2,3m nad polovinou plochy místnosti.
Další věc co mne zarazila bylo zoufale malé okno – respektive balkonová sestava. Jako ukazatel kvality proslunění místnosti je dobré změřit si plochu skel ve výplních otvorů. Tato plocha by měla tvořit cca 1/10 plochy místnosti. O hloubce proslunění a dalších atributech zase jindy…
No a pak schody. Krásná truhlařina, ale… ale při sestupování ze schodů vezmete hlavou o strop. Proč? Protože někdo zase nevzal v úvahu ty opovrhované předpisy.
U schodiště existují dva normové rozměry týkající se výšky. Jedna je podchodná výška a měří se svislý rozměr mezi konstrukcemi. Tento rozměr je univerzálně stanoven na 2100 mm. Naopak rozměr měřený kolmo na šikmou rovinu schodiště je výška průchodná a její minimální rozměr je 1900 mm. Viz obrázek třetí.
Jenže realita byla jiná… Viz obrázek čtvrtý. Jak je vidět, tak otvor pro schodiště je obdélníkový, ale schodiště je lomené – křivočaré (viz příspěvek z 23. Března 2018). Hrana otvoru je ve výšce 2450 mm a probíhá zhruba nad třetím stupněm. Výška stupně je 200 mm – Prostou aritmetikou se dostáváme k podchodné výšce 1850 mm místo 2100 mm. Horší je to s průchodnou výškou, kde jsem místo 1900 mm naměřil 1600 mm.
Výsledkem je, že nahoru, kdy se člověk vždy mírně předkloní jsem o hranu jen jemně „lízal“ vlasy, ale když jsem šel dolů, musel jsem hlavu poměrně výrazně uklonit na stranu a ještě se povolit v kolenou.
Je toto výsledek, za který byste chtěli zaplatit pět milionů korun? Většina lidí si dnes kontroluje co obsahují potraviny, které si kupuje, skoro každý přemýšlí nad tím jak praktické a bezpečné jsou výrobky za které platí v řádech stokorun, nebo tisícikorun. Chovejme se odpovědně i v případě nákupů bydlení. Odmítejme podobně zfušované věci a chtějme to, na co máme právo. Chtějme bydlení v souladu s předpisy, tedy bydlení, které je bezpečné, hygienicky a prakticky vyhovující. Nemluvě o psychologickém dopadu prostředí v kterém žijeme.
Ing. arch. Vít Solnař